Stáňo a miluješ Mirka vůbec?

Tak takovou otázku jsem dostala minulý týden při kávičce od svého kamaráda, když jsme si  i s jeho přítelkyní povídali o životě.

Musím říci, že mě ta otázka někam pěkně hluboce zasáhla.  Odpověď jsem pomalu vykoktala „no určitě miluji, proč se vlastně ptáš?“

Povídali jsme si dále o jiných tématech, ale já cítila, že ta slova ve mně vyvolala nějaký chaos a zmatek.

Začala jsem si uvědomovat, co to vlastně znamená,  milovat někoho.  Často jedeme ve schématu, když miluji, tak toho člověka vlastním, můžu ho ovládat.

Musela jsem si přiznat, že ač jsme si již prošli hlubokým uvolněním a žárlivost jsme zpracovali, víme v jakých hranicích se můžeme pohybovat, aby nás setkání s jinýma lidma vzájemně nezraňovala, že kus vzorce vlastnictví tam zůstal.

Byla to už jen část balvanu, která mi ležela na srdci  po celý život, ale stále tížila  a já  nevěděla,  jak s ním hnout.  A najednou přišlo to velké uvědomění.

Jen bezpodmínečná láska může tuto tíhu sundat.  A vlastně bezpodmínečná láska ne k někomu jinému, ale sama k sobě.

Děkuji Vám, moji přátelé, že jste v tu chvíli byli se mnou a věděli, že moje srdce čeká na váš impulz a pomohli jste mi je otevřít a procítit tento krásný stav lásky. Tíha je ta tam.

Dokonce to zavnímal i Mirek při milování a jelikož jsem mu ten příbeh vyprávěla, řekl, že cítí, jak jsem si díky uvolněnému srdíčku dokázala uvolnit i oblast kostrče.  Vlastně jsme to prociťovali oba dva, bylo to moc krásně milování.  Milování, které vede do ráje

S láskou a úctou Péti Taře a Pavlovi

P.S.  kdy zajdeme na další kafíčko?