Proč jsem začala psát blog

Zažili jste někdy také ten pocit, že se cítíte jako lev v kleci, který nutně potřebuje na svobodu?

Já jsem si jej prožila nedávno kolem narozenin. Bylo to období asi 3 týdnů, kdy jsem myslela, že se jdu zbláznit, pokud něco nepodniknu.

Já ale vůbec nevěděla, co vlastně mám udělat, nejintenzivněji jsem prožívala potřebu odjet alespoň na měsíc někam k moři. Nenašla jsem však ani jednoho dobrovolníka, který by tohle moje nadšení sdílel a se mnou odjel.

Střídaly se ve mně pocity absolutní bezmoci, zoufalství a usedavý pláč.

Jednou ráno jsem “surfovala po fejsbuku“ a uviděla krásné nové stránky mojí kamarádky, kde měla i své skvělé příběhy. Já si jenom řekla, „ je dobrá, tohle bych já nikdy nedokázala“. Já se nedokážu dělit se svými nejniternějšími pocity s nikým cizím a navíc VEŘEJNĚ. Dále jsem o tom nepřemýšlela ….

Den poté se stalo něco velmi zvláštního a pro mě neobvyklého. Jako bych se vzbudila z hlubokého snu a začala křičet, „JÁ MUSÍM PSÁT, já nutně potřebuji lidem něco sdělit“.

Další „náhodou“ bylo, že jsem na FB zahlídla Stánino Podnikání z pláže a okamžitě bylo jasno.

Ihned jsem jí šla požádat, jestli mě může přijmout i 6 týdnů po zahájení 3. kola, že prostě musím.

Děkuji Ti milá jmenovkyně Stáňa Mrázková, že jsi tomu lvu v kleci pomohla nasměrovat energii, od té doby, co vím, že můžu tvořit to, o co mě mé podvědomí žádá, jsem se krásně uklidnila, již nikam nepotřebuji odcestovat a nepropadám pocitům beznaděje.

A navíc, krásně se mi potvrzuje pravidlo, že to, z čeho máme největší strach, skrývá naše největší poklady. Těším se tedy na to, co mi bude nadiktováno, když budu poslouchat své vnitřní vedení …..